„Však Rhodan dobře ví, proč nám ho nechal tady," souhlasil Rosberg a vykročil s Toffnerem ke stolu. Posadili se; „Betty Toufryová si myslí, že během následujících dní by měl odletět nějaký větší transport na Arkon. Doufejme, že tentokrát už odletí s ním."
Měl na mysli Rhodana a jeho sto padesát mužů, kteří Čekali namaskovaní jako Zaliterané ve sběrném táboře Arkonidanů. Poda¬řilo se jim dostat do rukou klíčové pozice v arkonidské flotile. Nyní čekali i s ostatními Zaliterany ovšem většinou to byli ne¬dobrovolně najatí vojáci na transport na Arkon. Tento transport měl představovat v podstatě trojského koně. Pozemšťané byli bo¬jovníky, kteří se v břiše tohoto koně schovávali před Arkonem.
„A proč by neměli?"
„Dnes bylo odvezeno padesát tisíc vojáků, Toffnere Ale Rhodan a naši lidé zůstali tady. Máte vůbec tušení, kolik Zaliteranů už Arkonidané odvlekli?"
Když Toffner zmlkl, Rosberg se zeptal, aby změnil téma; „Co na váš návrh říká Hhokga?"
„Vyhledal jsem ho hned, jak jsem přišel do Largu. Byl trochu skeptický, ale pak ho přesvědčily naše vynikajícím způsobem na¬podobené průkazy, které dokonce nesou podpis admirála Caluse. Karavana bude dnes u jeskyní a zítra už může plně naložená vy¬razit zpátky do Tagnoru. Za tři dny by tu mohla být."
„To je ovšem kritické!" řekl major Rosberg. „Měli bychom ji doprovázet, dřív než ji zastaví roboti na okraji města. Snad by se nám mohlo podařit získat nějakého arkonidského důstojníka, který by nám pomohl. Můžeme mu nasadit hypnotický blok. Bude pak dělat všechno, co po něm budeme chtít. Přiveďte sem některého. S jeho pomocí dostaneme karavanu bezpečně do měs¬ta. Pod ochranou noci pak bude jednodušší zavést ji do kata¬komb."
Jeremy si opřel bradu. „Žil jsem tři roky jako jediný Pozem¬šťan na Zalitu a cítil jsem se sice osaměle, nicméně bezpečně. Dnes už nejsem osamělý ale nemyslete si, že se cítím nějak bezpečněji."

Zaliterané stáli nebo posedávali všude kolem a zvědavě na něj pohlíželi. Jeden mu vykročil v ústrety. •
„Tak jak, Toffnere? Čeho jste docílil?"
Tento muž nemluvil obvyklou zaliteranštinou, nýbrž čistou an¬gličtinou. A Garak se najednou jmenoval Toffner. Jeremy Toffner byl kosmický agent Země.
„Všechno je jasný, majore. Náš přítel Hhokga sestaví v Largu karavanu a pošle ji na poušť. Respektive, jak se tak na to dívám, už ji patrně poslal. Dnes večer by mohla dorazit do jeskyně. Musí projít údolím a potom zahnout sto kilometrů na sever. V horském kotli už je očekávána."
Major Rosberg, odborník na transmitery ve Sluneční bezpeč¬nostní službě, spokojeně přikývl. „Výborně! Včera jsem odvysí¬lal hyperzprávu pro čekající CALIFORNII. Křižník vysadí poža¬dované zboží a předměty včas."
V pozadí podzemního prostoru se něco pohnulo, pak se kdosi blížil. Onen kdosi byl vysoký asi metr, celý chlupatý a vypadal jako obrovitá mys se Širokým ohonem bobra. Bytost se před sku¬pinkou mužů postavila na zadní a pištivým hláskem oznamova¬la: „Tak to už je načase, abysme zapojili transmiterovou přijímací stanici v jeskyních?"
Major Rosberg a Toffner přikývli.
„Správně, Gucky," dal Rosberg podivné bytosti za pravdu. „Ale zítra ráno by to taky stačilo. Můžeš pak s tou trojicí skočit."
Pojem skákání se vztahoval na Guckyho schopnost teleportace. Tento myšob byl vsak zároveň také telepat a telekinet. V pod¬statě to byl vůbec nejschopnější mutant Sluneční říše.
Vycenil velké hlodáky, přátelsky se zašklebil a pak se poma¬lým krokem vracel do kouta. Toffner se za ním pobaveně díval.
„Kdybychom neměli Guckyho, ztratili bychom spoustu času," konstatoval. „Kromě toho by všechno bylo podstatně nebezpeč¬nější."

A pak najednou věděl, co to je.
Byla to vozidla, jaká se používala k transportu zboží na pouštiTakže musel narazit na noční tábořiště nějaké karavany.
Rhog se zastavil. Karavana? Tady, tak vysoko na severu? Cesta vedla přece ještě dobrých sto kilometrů dál na jih. Proč by měla nějaká karavana vážit takovou okliku jen proto, aby přenocova¬la?
S touhle karavanou nebylo něco v pořádku, to pochopil hned.
Pravačkou sevřel rukojeť zbraně a k ohni se už přibližoval opa¬trněji. Nakonec se jen plazil.

Vtom za ním zazněl přísný hlas: „Na tvým místě bych se zasta¬vil a hezky bych zvěd obě ruce nad hlavu, kamaráde. V nocí je příliš nebezpečný plížit se k cizímu táborovýmu ohni."
Rhog strnul. Pomalu a opatrně vytáhl pravou ruku z kapsy a zvedl ji nad hlavu společně s levačkou.
Kdosi k němu zezadu přistoupil a sebral mu paprskomet. „Hodnej chlapeček. A teď bys nám měl vysvětlit, proč se touláš v noci po poušti. Chvíli o tom přemejšlej, aby to znělo věrohodně. No, jdeme!" • ,
^ A ^
Město Tagnor se podobalo válečnému tábořišti. Člověk všude potkávat hlídky Arkonidanů. Kdo nebyl vybaven patřičnými do¬klady, musel počítat s tím, že bude zatčen. Na chodnících bylo jenom málo mužů.
Napravo od Široké ulice, která vedla k trychtýřovitému paláci Zarlta, stála veliká, nicméně opuštěná aréna. Už dlouho se v ní nekonaly žádné hry, přestože její správce nebyl Arkonidany po¬volán do války. Správce Garak se očividně mamě snažil sehnat pro arénu nějakou divokou zvěř a gladiátory.
Právě se vrátil z Largu, kde zařizoval záležitosti, které by doce¬la určitě zajímaly admirála Caluse. Garak pospíchal do svého podzemního úkrytu, umístěného v katakombách pod arénou. Opatrně se rozhlížel, než zmizel v široké chodbě, která vedla do hlubiny.
Byla tam tma, musel zapnout malou svítilnu, aby neminul správnou odbočku. Pak konečně stál před tajnými dveřmi. Na hladké skalní stěně nebylo nic poznat, ale stačil tlak plochou dlaní, aby stěny uhnuly. Garaka zaplavilo světlo, zatímco za se¬bou opět zavíral.
Stál v rozlehlé skalní komoře, umělými zasténám! rozdělené na několik prostorů.

Ale zavládlo ticho a tma přebírala úplnou vládu nade dnem. Postupem času se přece jenom začalo objevovat světlo, které vy¬dávala hvězdokupa M 13. Noční nebe bylo poseto hvězdami a najednou jich bylo tolik, že dokonce vrhaly stíny.
Nebylo slyšet vůbec nic, takže se patrně zmýlil.
Rhog znovu vykročil. Levou rukou klouzal po skalní stěně, ale nenacházel ani stopu po jeskyni. Říkal si, že se měl po nějakém takovém provizorním ubytování podívat dřív, než se setmělo. Ted se mohlo stát, že bude muset putovat ještě několik hodin.

Pak ale málem klopýtl. Ruka najednou nenarazila na žádný od¬por. Našel rovnováhu a zůstal stát.
Skalní stěna ustoupila, ale o pět metrů dál znovu pokračovalaTěch pět metrů však...
Rhog už téměř nedoufal, že by našel jeskyni nebo nějakou soutěsku. Upravil si batoh a vklouzl do úzké soutěsky. Myslel si, že bude brzy na jejím konci, ale pak zjistil, že tomu tak není. Stěny se sice zúžily až na čtyři metry odstupu, ale pak se znovu roze¬stoupily. Dokonce velmi. Rhog už je nenahmátl ani neviděl, přestože venku díky novým hvězdám bylo přece jen větší světlo.
Před ním se, jak rozpoznával, už netyčila kolmá skalní stěna, ale rozprostírala se Široká rovina, která připomínala skalní kotel. Nahoře nad hlavou viděl kulatý výřez s tisíci hvězdami.
Toto údolí mělo v průměru určitě takových pět set metrů. A ne¬viděl támhle naproti oheň?
Musel hořet v nějaké jeskyni, protože dokonce viděl i stíny.
Rebelové?
Přátelé? ,
Jeho srdce se najednou naplnilo nadějí. Zapomněl na veškerou opatrnost a zamířil si to přímo k probleskujícím plamenům ohně. Musel si přiznat, že si tato skupina našla vynikající úkryt. Pří¬stup k němu objevil čistě náhodou.
Napravo od něj se zvedaly jakési stíny. Připadaly mu příliš pra¬videlné, aby to byla skála.

Napravo od něj se až k obzoru táhla poušť. Vypadala nekoneč¬ně. A přece na jejím konci leželo největší město Zalitu se svými třiceti miliony obyvatel a největším kosmodromem planety.
Rhog se zdržoval těsně při okraji pohoří, aby se mohl co nejlé¬pe skrýt, pokud by se objevila stráž Arkonidanů. Celý prostor nad Zalitém byl totiž neustále kontrolován z bojových lodí ve¬třelců. Několika skoky by se vždy mohl dostat do nějakého úkry¬tu za nejbližší balvan. Uvažoval, že by snad bylo lepší putovat v noci, ale to by ztratil mnoho Času. Kromě toho by v noci mohl "narazit na některou z nočních šelem, takových, které se používa¬ly i v bojové aréně. Jednou viděl, jak jedna z těch kočkovitých příšer roztrhala na kusy gladiátora. Od té doby arénu nenavštívil
Nastalo poledne, potom večer. Vyhledal jednu z četných jesky¬ní, aby v ní strávil noc. Podle svého vlastního odhadu urazil bě¬hem dne takových čtyřicet kilometrů. Zbývaly mu ještě čtyři,

možná jen tri dny, a byl u cíle. Potom mu stačilo jenom putovat po cestě směrem k západu, aby se mu podařilo připojit k některé z karavan. Určitě by se ho nikdo neptal, co chce v Tagnoru dělat. A že by ho pak Arkonidané napadli tady někde v poušti, to se nedalo čekat.
Spal neklidně a v nocí se probouzel, protože se mu zdálo, že slyší nějaké zvuky. Konečně se před vstupem do jeskyně začalo rozednívat a Rhog si připravil prostou snídani, aby se znovu vy¬dal na cestu. V jeho srdci narůstala touha stát se hrdinou svého lidu a vysvobodit Zaliterany z područí zlého admirála Arkonidanů. I kdyby přitom přišel o život...
Toho dne urazil více než šedesát kilometrů, ale cítil, že si bude muset odpočinout trochu déle, pokud se nechce hned dalšího dne ráno někde zhroutit. Chyběl mu trénink.
Už se stmívalo, když začal hledat vhodnou jeskyni Ohmatával skalní stěnu, podél které putoval, v naději, že objeví nějakou prasklinu, ve které by se mohl prospat, aniž by tím riskoval, že ho objeví nějaká šelma. Vpravo zhasínaly poslední paprsky za¬padajícího slunce Hvězdy vydávaly jenom slabé světlo. Nikde nebyl vidět žádný měsíc.
Rhog se zastavil. Neslyšel náhodou nějaký zvuk nezdálo se mu to? Neznělo to jako funění nebo jako Škrábání drápů o skálu? Stál bez hnutí, opíral se o skálu a naslouchal. Jako sama od sebe mu malá zbraň vklouzla do dlaně. Dříve než by padl za oběť ně¬jaké Šelmě, určitě by střílel.