arena fighters

Když svoje srdce tímto způsobem probudíme, zjistíme ke svému
údivu, že naše srdce je prázdné. Zjistíme, že se díváme do vnějšího
prostoru. Co jsme, kdo jsme a kde je naše srdce? Když se opravdu
díváme, nemůžeme najít nic hmatatelného a pevného. Je samozřejmé,
že nacházíme něco velmi pevného, když cítíme proti někomu
zášť nebo když jsme se vlastnicky zamilovali. Ale to není probuzené
srdce. Když hledáme probuzené srdce, vložíme ruku do hrudníku
a snažíme se tam něco pocítit, ale nenacházíme tam nic, kromě cit-
Uvosti. Cítíme měkkost a bolestivost, a když otevřeme oči k ostatnímu
světu, pociťujeme úžasný smutek. Tento druh smutku však nepochází
z pocitu, že se s námi špatně zachází. Necítíme smutek proto,
že nás někdo napadl nebo že se cítíme ochuzeni. Tato zkušenost
smutku je totiž nepodmíněná. Došlo k ní proto, že srdce je zcela
odkryté. Není zde kůže ani žádná tkáň, která by je kryla: je zde úplně
obnažené maso. Když na ně usedne komár, tak cítíme silný dotek.
Naše zkušenost je syrová, bolestivá a velice osobní.
Ryzí srdce smutku vzniká z pocitu, že naše neexistující srdce je
plné. Rádi bychom nechali ze svého srdce přetékat krev, dali své
srdce ostatním. Zkušenost smutku a citlivého srdce je pro bojovníka
to, co v něm rodí nebojácnost. V běžném významu znamená nebojácnost,
že se nebojíme, nebo když nás někdo udeří, udeříme ho
taky. Avšak zde nemluvíme o nebojácnosti pouličních rváčů.
Opravdová nebojácnost je plod citlivosti. Pochází z toho, že dovolíme,
aby svět naše syrové a nádherné srdce lechtal. Jsme ochotni se
otevřít bez odporu nebo studu a hledíme na svět. Jsme ochotni sdílet
své srdce s ostatními.