Zaliterané stáli nebo posedávali všude kolem a zvědavě na něj pohlíželi. Jeden mu vykročil v ústrety. •
„Tak jak, Toffnere? Čeho jste docílil?"
Tento muž nemluvil obvyklou zaliteranštinou, nýbrž čistou an¬gličtinou. A Garak se najednou jmenoval Toffner. Jeremy Toffner byl kosmický agent Země.
„Všechno je jasný, majore. Náš přítel Hhokga sestaví v Largu karavanu a pošle ji na poušť. Respektive, jak se tak na to dívám, už ji patrně poslal. Dnes večer by mohla dorazit do jeskyně. Musí projít údolím a potom zahnout sto kilometrů na sever. V horském kotli už je očekávána."
Major Rosberg, odborník na transmitery ve Sluneční bezpeč¬nostní službě, spokojeně přikývl. „Výborně! Včera jsem odvysí¬lal hyperzprávu pro čekající CALIFORNII. Křižník vysadí poža¬dované zboží a předměty včas."
V pozadí podzemního prostoru se něco pohnulo, pak se kdosi blížil. Onen kdosi byl vysoký asi metr, celý chlupatý a vypadal jako obrovitá mys se Širokým ohonem bobra. Bytost se před sku¬pinkou mužů postavila na zadní a pištivým hláskem oznamova¬la: „Tak to už je načase, abysme zapojili transmiterovou přijímací stanici v jeskyních?"
Major Rosberg a Toffner přikývli.
„Správně, Gucky," dal Rosberg podivné bytosti za pravdu. „Ale zítra ráno by to taky stačilo. Můžeš pak s tou trojicí skočit."
Pojem skákání se vztahoval na Guckyho schopnost teleportace. Tento myšob byl vsak zároveň také telepat a telekinet. V pod¬statě to byl vůbec nejschopnější mutant Sluneční říše.
Vycenil velké hlodáky, přátelsky se zašklebil a pak se poma¬lým krokem vracel do kouta. Toffner se za ním pobaveně díval.
„Kdybychom neměli Guckyho, ztratili bychom spoustu času," konstatoval. „Kromě toho by všechno bylo podstatně nebezpeč¬nější."

A pak najednou věděl, co to je.
Byla to vozidla, jaká se používala k transportu zboží na pouštiTakže musel narazit na noční tábořiště nějaké karavany.
Rhog se zastavil. Karavana? Tady, tak vysoko na severu? Cesta vedla přece ještě dobrých sto kilometrů dál na jih. Proč by měla nějaká karavana vážit takovou okliku jen proto, aby přenocova¬la?
S touhle karavanou nebylo něco v pořádku, to pochopil hned.
Pravačkou sevřel rukojeť zbraně a k ohni se už přibližoval opa¬trněji. Nakonec se jen plazil.

Vtom za ním zazněl přísný hlas: „Na tvým místě bych se zasta¬vil a hezky bych zvěd obě ruce nad hlavu, kamaráde. V nocí je příliš nebezpečný plížit se k cizímu táborovýmu ohni."
Rhog strnul. Pomalu a opatrně vytáhl pravou ruku z kapsy a zvedl ji nad hlavu společně s levačkou.
Kdosi k němu zezadu přistoupil a sebral mu paprskomet. „Hodnej chlapeček. A teď bys nám měl vysvětlit, proč se touláš v noci po poušti. Chvíli o tom přemejšlej, aby to znělo věrohodně. No, jdeme!" • ,
^ A ^
Město Tagnor se podobalo válečnému tábořišti. Člověk všude potkávat hlídky Arkonidanů. Kdo nebyl vybaven patřičnými do¬klady, musel počítat s tím, že bude zatčen. Na chodnících bylo jenom málo mužů.
Napravo od Široké ulice, která vedla k trychtýřovitému paláci Zarlta, stála veliká, nicméně opuštěná aréna. Už dlouho se v ní nekonaly žádné hry, přestože její správce nebyl Arkonidany po¬volán do války. Správce Garak se očividně mamě snažil sehnat pro arénu nějakou divokou zvěř a gladiátory.
Právě se vrátil z Largu, kde zařizoval záležitosti, které by doce¬la určitě zajímaly admirála Caluse. Garak pospíchal do svého podzemního úkrytu, umístěného v katakombách pod arénou. Opatrně se rozhlížel, než zmizel v široké chodbě, která vedla do hlubiny.
Byla tam tma, musel zapnout malou svítilnu, aby neminul správnou odbočku. Pak konečně stál před tajnými dveřmi. Na hladké skalní stěně nebylo nic poznat, ale stačil tlak plochou dlaní, aby stěny uhnuly. Garaka zaplavilo světlo, zatímco za se¬bou opět zavíral.
Stál v rozlehlé skalní komoře, umělými zasténám! rozdělené na několik prostorů.