arena fighters

Když svoje srdce tímto způsobem probudíme, zjistíme ke svému
údivu, že naše srdce je prázdné. Zjistíme, že se díváme do vnějšího
prostoru. Co jsme, kdo jsme a kde je naše srdce? Když se opravdu
díváme, nemůžeme najít nic hmatatelného a pevného. Je samozřejmé,
že nacházíme něco velmi pevného, když cítíme proti někomu
zášť nebo když jsme se vlastnicky zamilovali. Ale to není probuzené
srdce. Když hledáme probuzené srdce, vložíme ruku do hrudníku
a snažíme se tam něco pocítit, ale nenacházíme tam nic, kromě cit-
Uvosti. Cítíme měkkost a bolestivost, a když otevřeme oči k ostatnímu
světu, pociťujeme úžasný smutek. Tento druh smutku však nepochází
z pocitu, že se s námi špatně zachází. Necítíme smutek proto,
že nás někdo napadl nebo že se cítíme ochuzeni. Tato zkušenost
smutku je totiž nepodmíněná. Došlo k ní proto, že srdce je zcela
odkryté. Není zde kůže ani žádná tkáň, která by je kryla: je zde úplně
obnažené maso. Když na ně usedne komár, tak cítíme silný dotek.
Naše zkušenost je syrová, bolestivá a velice osobní.
Ryzí srdce smutku vzniká z pocitu, že naše neexistující srdce je
plné. Rádi bychom nechali ze svého srdce přetékat krev, dali své
srdce ostatním. Zkušenost smutku a citlivého srdce je pro bojovníka
to, co v něm rodí nebojácnost. V běžném významu znamená nebojácnost,
že se nebojíme, nebo když nás někdo udeří, udeříme ho
taky. Avšak zde nemluvíme o nebojácnosti pouličních rváčů.
Opravdová nebojácnost je plod citlivosti. Pochází z toho, že dovolíme,
aby svět naše syrové a nádherné srdce lechtal. Jsme ochotni se
otevřít bez odporu nebo studu a hledíme na svět. Jsme ochotni sdílet
své srdce s ostatními.

arena fighters

Jako lidské bytosti máme v sobě určitý pracovní základ, který
nám umožňuje pozvednout svoji existenci a plně se vzchopit. Tento
pracovní základ je stále použitelný. Máme mysl a tělo, které jsou
pro nás velmi cenné. Nevíme, jak dlouho budeme žít, ale pokud
máme svůj život, proč bychom ho nepoužili? Avšak dříve, než ho
použijeme, proč bychom ho neocenili?
Jak ale tento druh ocenění objevíme? Jenom toužebné přemýšlení
nebo mluvení o tom nepomůže. V tradici Shambhala je disciplína
pro rozvoj obojího, jak ocenění svého světa, tak citlivosti
k ostatním, je to praxe meditačního sezení. Meditační praxe byla vyučována
Buddhou před 2 500 lety a od té doby je také součástí tradice
Shambhala. Je založená na ústní tradici - od svého vzniku byla
tato praxe předávána jednou lidskou bytostí druhé. Tímto způsobem
zůstala živou tradicí, i když je to stará praxe, díky tomu je
stále vhodná pro dnešní dobu. V této kapitole budeme probírat určité
detaily meditační techniky, ale je důležité si pamatovat, že když
chceme tuto praxi pochopit plně, potřebujeme přímou, osobní instruktáž.
Meditací zde rozumíme něco velice základního a prostého, co se
neváže k žádné určité kultuře. Mluvíme o velice základní věci, o sezení
na zemi, o zaujetí dobré pozice a rozvoji pocitu pro své místo
na této zemi. To jsou prostředky k tomu, abychom znovu objevili
sami sebe a svoje základní dobro, abychom se naladili na ryzí reali- •;
tu bez očekávání a předpojatostí.