Škola bojových umění

Obří rudé slunce se vznášelo na nebi a svítilo na pouštní kra¬jinu. Řídké suché křoví vrhalo jenom málo stínu. Písčitá země se zvolna zvedala a měnila ve skálu, potom přešla v ostře stou¬pající svah pohoří. Kdo se na tuto souvislou skalní stenu díval od západu, při nejlepší vůlí si nedokázal představit, že by v ní našel soutěsku, která by vedla do údolí, nebo kterou by mohla projít karavana obchodníků. Moderní karavana, pochopitelně, se zbožím naloženým na pásových nákladních vozech.
Ale na Zalitu, čtvrté planetě slunce Voga, nevládly časy míru. Ovšem ani tu nezuřila válka. Stačilo, že se planeta nacházela v blízkosti sluneční soustavy Arkonu. Co znamenaly tři světelné roky?
Hvězdná říše Arkonidanů, řízená gigantickým počítačovým mozkem, potřebovala vojáky. Rekrutovala je z koloniálních svě¬tů, jejichž obyvatelé se báli postavit Arkonu na odpor. A Arkon posiloval svou mocnou válečnou flotilu, aby mohl zaútočit proti neznámé, více než třicet tisíc let vzdálené planetě, jejíž jméno však neznámé nebylo: Země!
Všude na Zalitu se našla spousta úkrytů, do kterých se schovali bojeschopní muži, aby unikli jednotkám Arkonidanů. Tam žili a čekali. Nevěděli, kdy se budou moci opět vrátit do svých domo¬vů, ale měli dost času. Přátelé je zásobovali potravinami a starali

se o ně. Zaliterané se vsak neodvažovali zorganizovat otevřenou vzpouru. Příliš dobře věděli, že mají ve srovnání se superloděmi Arkonidanů, které byly většinou obsazené roboty, jen slabou vesmírnou flotilu. Kromě toho nebylo spolehnutí na jejich Zarlta Kosoku. Tento mezitím už starý vládce Zaliteranů slepě poslou¬chal Arkon, protože mu nic jiného nezbývalo.
Vysoko nahoře na jednom z vrcholků hor stál mladý muž a dí¬val se do kraje. Jeho pohled směřoval k městu Tagnor, což byla metropole planety. I v Tagnoru nyní vládli hlavně Arkonidané a jejich roboti. Na městském kosmodromu stály záchytné tábory pro Zaliterany, kteří byli povoláni do nucené služby. Odtud byli rekruti odváženi na Arkon, kde byli vyškoleni a rozděleni.
Zástupcem Arkonu na Zalitu byl arkonidský admirál Calus, schopný a moudrý muž, zároveň však hrubý a brutální, pokud Šlo o to, aby splnil rozkazy počítačového Regenta
Veškerá nenávist Zaliteranů se soustředila právě na tohoto jed¬noho Arkonidana.
Osamělý strážný na vrcholu hor hleděl k západnímu horizontu, za kterým leželo jeho mateřské město Tagnor. Muž pátral po roz¬lehlé poušti, ale nezaznamenal žádný podezřelý pohyb. Občas spatřil nějaké zvíře, které se páslo na řídké trávě, ale to bylo všechno.
Stál na malé skalní plošině, obklopené nízkou zdí. Zaliteran se podmračeně díval. Jeho skupina měla zatím štěstí. Skládala se ze zhruba dvou set mužů. Spojila je náhoda a nyní byli rozhodnuti zůstat spolu tak dlouho, než Arkonidané opustí Zalit.
Trhl sebou, protože od pěšiny ve skalní stěně zaslechl nějaké zvuky, ale pak se uklidnil. To musel být muž, který ho šel vystří¬dat. Skutečného vůdce skupiny si nevolili, řídili se rozumem,a podle něj si zařizovali život. Avšak muž, který ho přicházel vy¬střídat jmenoval se Cagrib by se určitě stal jejich Šéfem, kdy¬by nějakého volili.
„Jsi rád?" zeptal se Cagrib, když zabočil kolem skalního vý¬

čnělku a přesvědčil se, že Je všechno v pořádku. „Doufám, Rhogu, že ses tady nenudil."
„Pod šírým nebem se nenudím nikdy," vysvětloval osamělý strážný a zavrtěl hlavou. „Dokud je pěkný počasí..."
„Máme nové zprávy," klidně ho přerušil nový muž. „Znovu promluvilCalus."
Admirál Arkonidanů hovořil na obrazovkách Zalitu denně a oznamoval drastická opatření, pomocí nichž chtěl dospět k cíli.
„Už se mají do služby hlásit i starší muži. Před Arkonidanama není nikdo v bezpečí."
Rhog zamhouřil oči. „My jsme v bezpečí, ale stačí to? Není snad málo, že pouze přihlížíme, jak jsou naši krajané odvlékáni ,do otroctví? Proč nic neděláme?"
Cagrib přimhouřil oči. „A co bychom měli dělat? Myslíš, že by k něčemu vedlo, kdybychom Caluse zabili? Už jednou jsi něco takového řekl. Copak nevíš, že by okamžitě poslali někoho jiné¬ho, někoho, kdo by byl možná ještě přísnější? Co bychom tím získali?"
„Nevím, vážně nevím Pořád si ale myslím, že bychom neměli jenom přihlížet. Měli bychom něco podniknout, i kdyby to bylo jenom kvůli tomu, abychom našim lidem ukázali, že nejsou sami."
Cagrib se zahleděl k jasnému nebi. Na obzoru bylo vidět pár mráčků, jako by se chtěly seskupit k dešti. ; „Takže Calus.. Snad bychom ho opravdu měli zabíti Promlu¬vím si o tom s ostatními. Nemělo by být těžké poslat někoho z nás do Tagnoru..."
„Půjdu já!" nabídl se Rhog.
Ale Cagrib odmítl. „Ne, Rhogu, ty máš příliš horkou hlavuVyptávali by se tě a Arkonidané se vyznají ve výsleších, to mi věř. Ještě chvíli počkej. Musíme si to ještě jednou v klidu pro¬myslet."
Rhog přikývl a vykročil na úzkou stezku, která vedla dolů ^o

jeskynní skrýše. Už věděl, že udělali první krok. Konečně už ne¬čekali. Něco se stane! '
Netušil, že se skupina chystá udělat chybu, jaká vždycky stává na začátku katastrofy.

Conclusion

The amount of progress you will make depends upon the amount of effort you put into your judo. Obviously going to the judo club once a week will not get you along as fast as you would if you went three times a week. It is possible for a young man to get his black belt within a year providing he starts under the right instructor and trains really hard. However hard you do decide to train, I'm sure that you will enjoy judo. I have been doing judo for thirteen full years and I still manage to learn something new about this intricate sport every time I go on the mat. I wish you luck in your efforts.