arena fighters

STRACH
A NEBOJÁCNOST
Přiznání strachu není důvod k depresi nebo ke
ztrátě odvahy. Protože máme takový strach, máme
také potenciálně právo prožít nebojácnost. Pravá
nebojácnost neznamená zmenšení strachu, ale znamená
to jít za strach.
ABYCHOM MOHLI PROŽÍT NEBOJÁCNOST, je nutné prožít strach. Základ
zbabělosti spočívá v tom, že neuznáváme realitu strachu. Strach
může mít mnoho podob. Například logicky chápeme, že nemůžeme
žít navždy. Víme tedy, že umřeme a bojíme se toho. Při představě
smrti úplně ztuhneme. Na jiné úrovni se zase obáváme, že
nebudem schopni zvládnout požadavky světa. Tento strach se
projevuje pocitem, že něco nehraje. Cítíme, že nás vlastní život
drtí a když jsme vystaveni ostatnímu světu, drtí nás to ještě víc.
Když se v našem životě objeví něco nečekaného, bojíme se nebo
panikaříme. Když cítíme, že situaci nemůžeme zvládnout, vyskočíme
nebo sebou trhneme. Někdy se strach projeví nervozitou
a neklidem : bubnováním na poznámkový sešit, hraním si s prsty
nebo vrtěním se na židli. Cítíme, že musíme být stále v pohybu jako
automobilový motor. Píst jde nahoru a dolů. Pokud se píst hý
bá, cítíme se bezpečně. Jinak máme strach, že můžeme okamžitě
umřít.
Používáme bezpočet strategií, abychom svoji mysl strachu zbavili.
Někteří lidé berou uklidňující prášky, jiní cvičí jógu. Někteří lidé
se dívají na televizi, čtou časopisy a nebo jdou do hospody na pivo.
Z hlediska zbabělce je třeba vyloučit nudu, protože když se nudíme,
začínáme cítit úzkost. Dostáváme se blíž ke strachu. Proto se
snažíme prodloužit zábavu a vyloučit tak každou myšlenku na smrt.
Proto se zbabělec snaží žít život tak, jako by smrt neexistovala.
V historii byla období, kdy mnoho lidí hledalo nápoj nesmrtelnosti.
Kdyby však něco takového bylo, většina lidí by zjistila, že je to hrozné.
Kdyby museli žít na tomto světě tisíc let beze smrti, tak dávno
před tím než by se dostali k tisícím narozeninám, by pravděpodobně
spáchali sebevraždu. Dokonce i kdybychom mohli žít na věky, nebyli
bychom schopni vyloučit realitu smrti a utrpení kolem nás.
Je nutné si přiznat strach. Musíme si uvědomit svůj strach a smířit
se s ním. Měli bychom vidět, jak se pohybujeme, jak mluvíme,
jak se chováme, jak si koušeme nehty nebo jak někdy zbytečně strkáme
ruce do kapes. Pak se můžeme něco dovědět o tom, jak je
strach vyjadřovaný neklidem. Měli bychom přijmout skutečnost, že
strach se v našem životě skrývá ve všem, co děláme.
Na druhé straně přiznání strachu není důvod k depresi nebo ke
ztrátě odvahy. Protože máme takový strach, máme také potenciálně
právo prožít nebojácnost. Pravá nebojácnost neznamená zmenšení
strachu, znamená to jít za strach. Bohužel v českém jazyce neexistuje
jedno slovo, které to je schopno vyjádřit. Nebojácnost je nejbližší
termín, ale nebojácnost neznamená „méně strachu", ale „za
strachem".
Cesta za strach začíná tím, když svůj strach zkoumáme: svoji úzkost,
nervozitu, starosti a neklid. Když se na svůj strach díváme a vidíme
pod jeho povrch, tak první věc, kterou pod nervozitou nalez-
němé, je smutek. Nervozita vibruje a po celou dobu zvyšuje tempo.
Když zpomalíme a se svým strachem se uvolníme, nalezneme smutek,
který je tichý a jemný. Smutek zasáhne naše srdce a tělo začne
plakat. Dříve než pláčeme, objeví se pocity v hrudi a potom do očí
vstoupí slzy. Jako bychom vytvořili očima déšť nebo vodopád.
Cítíme se smutní, osamělí, možná současně i trochu romantičtí. Je
to první, lehký dotek nebojácnosti, první známka opravdového bojovnictví.
Můžeme si myslet, že když prožíváme nebojácnost, je to,
jako bychom slyšeli začátek Beethovenovy Páté symfonie nebo viděli
obrovskou explozi na nebi, ale ve skutečnosti tomu tak není.
Objev nebojácnosti v tradici Shambhala pochází z toho, že zacházíme
s měkkostí lidského srdce.

arena fighters

V určitém smyslu bychom se měli považovat za lidi, kteří mají zátěž.
Naše břemeno spočívá v pomoci tomuto světu. Nemůžeme na
tuto zodpovědnost k ostatním zapomenout. Ale když vezmeme svoje
břemeno jako potěšení, můžeme skutečně tento svět osvobodit.
Začínáme se sebou. Tím, že jsme otevření a pravdiví k sobě, můžeme
se také naučit být otevření k ostatním. S ostatním světem můžeme
tak pracovat na základě dobra, které v sobě objevíme. Proto
je meditační praxe považována za dobrý a skutečně vynikající způsob,
jak překonat válčení ve světě. Jak překonat svoje vlastní války,
; ale stejně tak války větší.

TRI
RYZÍ SRDCE SMUTKU
Díky klidnému sezení a sledování dechu, který vychází
a rozpouští se, navazujeme kontakt se svým
srdcem. Tím, že zůstáváme prostě takoví, jací jsme,
rozvineme k sobě nefalšovanou a ryzí sympatii.
PŘEDSTAVME si, že sedíme na zemi a náš holý zadek se dotýká země.
Protože na sobě nemáme klobouk ani šálu, jsme stejně vystaveni
i nebi nad sebou. Jsme jako v sendviči mezi nebem a zemí, jsme jako
nahý muž nebo žena mezi nebem a zemí.
Země je vždy zemí. Země dovolí každému, aby na ní mohl sedět
a nikdy neuhne. Nikdy nás neopustí - nemůžeme se zbavit země
a letět prostorem. Podobně je obloha vždy oblohou a nebe nad námi
je vždy nebem. Ať sněží, prší nebo svítí slunce, ať je den nebo
noc, obloha je vždy tady. V tomto smyslu víme, že země a nebe jsou
spolehlivé.
Logika základního dobra je velmi podobná. Když mluvíme o základním
dobru, nemyslíme tím, že máme spojenectví s dobrem
a odmítáme zlo. Základní dobro je dobré proto, že je nepodmíněné,
že je základní. Je stále tady, stejně tak jako nebe a země, které
jsou také stále přítomny. Neodmítáme atmosféru, neodmítáme
slunce a měsíc, neodmítáme mraky a oblohu. Přijímáme je. Přijímáme
to, že obloha je modrá, přijímáme krajinu, pole a moře.

JAK SE STÁT BOJOVNÍKEM

VYTVÁŘENI OSVÍCENÉ SPOLEČNOSTI
Není to jen náhodná představa, že svět je dobrý, ale dobrý je
proto, že jsme schopni jeho dobro prožívat. Můžeme prožívat svůj
svět jako zdravý, jednoduchý, přímý a skutečný, protože naše základní
povaha je ve shodě s dobrem situace. Lidský potenciál pro
inteligenci a důstojnost je naladěn k prožitku zářivosti jasné, modré
oblohy, ke svěžesti zelených luk, ke kráse stromů a hor. Máme
opravdové spojení se skutečností, která nás probouzí a působí na
nás tak, že se cítíme v podstatě dobří. Vize Shambhaly rozvine naši
schopnost se probudit a poznat, že se v nás může projevit dobro.
i Ve skutečnosti se tak již děje.
Ale pak je tu ještě jiná otázka. Můžeme vytvořit pravdivý vztah
se světem, zachytíme záblesk slunečního svitu, vidíme jasné barvy,
slyšíme krásnou hudbu, jíme dobré jídlo nebo cokoli jiného. Ale
v jakém vztahu je tento záblesk dobra k naší stále probíhající zkušenosti?
Můžeme cítit: „Chtěl bych získat toto dobro, které je ve
i mně a ve světě jevů." A tak se honíme ve snaze najít způsob, jak je
vlastnit a udržet. Nebo se můžeme na hrubší úrovni ptát : "Kolik
bych musel zaplatit, abych to získal? Ta zkušenost byla tak krásná,
že bych ji chtěl mít." Základní problém spojený s tímto přístupem
je v tom, že se nikdy nebudeme cítit uspokojeni, i když dostaneme,
co chceme, protože budeme i nadále zoufale chtít. Když se
projdeme nákupními centry velkých měst, jasně tento druh zou-
I falství uvidíme. Mohli bychom říci, že lidé, kteří zde nakupují, ma-
\ jí dobrý vkus, a proto mají možnost uskutečňovat lidskou důstojnost.
Ale na druhé straně to vypadá, jako by byli obklopeni trny.
, Chtějí mít stále víc a víc.
Jiný přístup spočívá v tom, že se pokořujeme a odevzdáváme,
abychom se dostali do kontaktu s dobrem. Někdo nám řekne, že
nás učiní šťastnými, když mu obětujeme život. Když mu věříme, že
má dobro, po kterém toužíme, jsme ochotni si oholit hlavu, nosit
roucho, plazit se po podlaze nebo jíst rukama, abychom se dosta-


li do kontaktu s dobrem. Jsme ochotni prodat svou důstojnost
a stát se otroky.

JAK SE STAŤ BOJOVNÍKEM

Ale můžeme být daleko odvážnější. Naše úvahy a myšlenky mohou
překračovat okruh našich domovů, teplo hořícího krbu, starost

VYTVÁŘENÍ OSVÍCENÉ SPOLEČNOSTI
o děti, které posíláme do školy, každodenní ranní chození do práce.
Musíme přemyslet, jak tomuto světu pomoci. Když nepomůžeme
my, nepomůže nikdo. Jsme na řadě, abychom světu pomohli.
Pomoc ostatním však neznamená, že bychom měli opustit svůj
vlastní život. Abychom mohli pomáhat ostatním, nemusíme se snažit
být starostou města nebo prezidentem země, ale můžeme začít
se svými příbuznými, přáteli, s lidmi kolem nás. Vlastně můžeme
začít sami se sebou. Důležité je si uvědomit, že nemáme nikdy volno.
Nikdy nemůžeme pouze odpočívat, protože celý svět potřebuje
pomoc.
Ačkoli každý má odpovědnost světu pomáhat, pokud se snažíme
svoje představy a svoji pomoc ostatním vnucovat, můžeme tím vytvářet
jenom další chaos. Mnoho lidí má svoje vlastní teorie o tom,
co svět potřebuje. Někdo si myslí, že svět potřebuje komunismus,
jiný si myslí, že svět potřebuje demokracii, někteří lidé si myslí, že
svět spasí technický rozvoj, a další lidé si naopak myslí, že technika
svět zničí. Učení Shambhaly neobrací svět na další teorii. Základní
předpoklad vize Shambhaly je v tom, že dříve, než založíme osvícenou
společnost pro ostatní, je nutné zjistit, co je v nás podstatného,
abychom to mohli nabídnout světu. Proto když chceme začít,
měli bychom vynaložit úsilí na zkoumání vlastní zkušenosti, abychom
objevili, že to, co v sobě obsahuje, má schopnost pomáhat
nám i ostatním v pozvednutí a rozvoji existence.
Když jsme ochotni nezaujatě se dívat, zjistíme, že bez ohledu na
všechny naše problémy a zmatek, bez ohledu na citové a psychologické
zvraty směrem dolů a nahoru, je v existenci lidských bytostí
v podstatě něco dobrého. Pokud neobjevíme tento základ dobra
v našich vlastních životech, nemůžeme doufat, že zlepšíme život
ostatních. Kdybychom byli jen ubohými a bídnými bytostmi, jak bychom
si mohli představovat, že jsme schopni sami vytvořit osvícenou
společnost?

JAK SE STAŤ BOJOVNÍKEM

Současný stav světa je středem zájmu nás všech. Je zde bída, hrozba
atomové války, ekologická nerovnováha, sociální, politický chaos
i psychologické revoluce všeho druhu. Svět je v úplném zmatku a vřavě.
Učení Shambhaly je založeno na předpokladu, že existuje základní
lidská moudrost, která může pomoci rozřešit problémy světa. Tato
moudrost nepatří žádné kultuře nebo náboženství, nepochází pouze
z Východu nebo ze Západu. Spise je to tradice lidského bojovnictví,
která existovala v mnoha kulturách a v různých údobích historie.
Bojovnictvím zde nemyslíme boj s ostatními. Agresivita je zdrojem
našich problémů, a ne řešením. Slovo „bojovník" je zde odvozeno
z tibetského patuo, což doslovně znamená „ten, který je statečný".
Bojovnictvím se v této souvislosti míní tradice lidské statečnosti
nebo tradice nebojácnosti. Severoameričtí indiáni takovou
tradici měli a stejně tak existovala ve společnostech indiánů jihoamerických.
V Japonsku představoval bojovnickou tradici moudrosti
ideál samurajů a principy osvíceného bojovnictví byly rovněž známy
v západních, křesťanských společnostech. Král Artuš je legendárním
příkladem bojovnictví v tradici západní a velcí bibličtí vládcové,
takoví, jako byl král David, jsou příklady bojovníků známých
oběma tradicím, jak židovské, tak křesťanské. Na naši planetě Zemi
bylo mnnoho skvělých příkladů bojovnictví.
Klíč k bojovnictví a první princip vize Shambhaly spočívá v tom,
že se nebojíme toho, co jsme. Úplná definice statečnosti zní: nebát
se sebe. Vize Shambhaly nás učí, že tváří v tvář světovým problémům
můžeme být stateční a současně laskaví. Tato vize je opakem
sobectví. Když se bojíme sebe a bojíme se zdánlivé hrozby, kterou
představuje svět, stáváme se krajně sobeckými. Snažíme si postavit
svoje malá hnízda, svoje vlastní zámotky, ve kterých můžeme žít sami
a bezpečně.