arena fighters

STRACH
A NEBOJÁCNOST
Přiznání strachu není důvod k depresi nebo ke
ztrátě odvahy. Protože máme takový strach, máme
také potenciálně právo prožít nebojácnost. Pravá
nebojácnost neznamená zmenšení strachu, ale znamená
to jít za strach.
ABYCHOM MOHLI PROŽÍT NEBOJÁCNOST, je nutné prožít strach. Základ
zbabělosti spočívá v tom, že neuznáváme realitu strachu. Strach
může mít mnoho podob. Například logicky chápeme, že nemůžeme
žít navždy. Víme tedy, že umřeme a bojíme se toho. Při představě
smrti úplně ztuhneme. Na jiné úrovni se zase obáváme, že
nebudem schopni zvládnout požadavky světa. Tento strach se
projevuje pocitem, že něco nehraje. Cítíme, že nás vlastní život
drtí a když jsme vystaveni ostatnímu světu, drtí nás to ještě víc.
Když se v našem životě objeví něco nečekaného, bojíme se nebo
panikaříme. Když cítíme, že situaci nemůžeme zvládnout, vyskočíme
nebo sebou trhneme. Někdy se strach projeví nervozitou
a neklidem : bubnováním na poznámkový sešit, hraním si s prsty
nebo vrtěním se na židli. Cítíme, že musíme být stále v pohybu jako
automobilový motor. Píst jde nahoru a dolů. Pokud se píst hý
bá, cítíme se bezpečně. Jinak máme strach, že můžeme okamžitě
umřít.
Používáme bezpočet strategií, abychom svoji mysl strachu zbavili.
Někteří lidé berou uklidňující prášky, jiní cvičí jógu. Někteří lidé
se dívají na televizi, čtou časopisy a nebo jdou do hospody na pivo.
Z hlediska zbabělce je třeba vyloučit nudu, protože když se nudíme,
začínáme cítit úzkost. Dostáváme se blíž ke strachu. Proto se
snažíme prodloužit zábavu a vyloučit tak každou myšlenku na smrt.
Proto se zbabělec snaží žít život tak, jako by smrt neexistovala.
V historii byla období, kdy mnoho lidí hledalo nápoj nesmrtelnosti.
Kdyby však něco takového bylo, většina lidí by zjistila, že je to hrozné.
Kdyby museli žít na tomto světě tisíc let beze smrti, tak dávno
před tím než by se dostali k tisícím narozeninám, by pravděpodobně
spáchali sebevraždu. Dokonce i kdybychom mohli žít na věky, nebyli
bychom schopni vyloučit realitu smrti a utrpení kolem nás.
Je nutné si přiznat strach. Musíme si uvědomit svůj strach a smířit
se s ním. Měli bychom vidět, jak se pohybujeme, jak mluvíme,
jak se chováme, jak si koušeme nehty nebo jak někdy zbytečně strkáme
ruce do kapes. Pak se můžeme něco dovědět o tom, jak je
strach vyjadřovaný neklidem. Měli bychom přijmout skutečnost, že
strach se v našem životě skrývá ve všem, co děláme.
Na druhé straně přiznání strachu není důvod k depresi nebo ke
ztrátě odvahy. Protože máme takový strach, máme také potenciálně
právo prožít nebojácnost. Pravá nebojácnost neznamená zmenšení
strachu, znamená to jít za strach. Bohužel v českém jazyce neexistuje
jedno slovo, které to je schopno vyjádřit. Nebojácnost je nejbližší
termín, ale nebojácnost neznamená „méně strachu", ale „za
strachem".
Cesta za strach začíná tím, když svůj strach zkoumáme: svoji úzkost,
nervozitu, starosti a neklid. Když se na svůj strach díváme a vidíme
pod jeho povrch, tak první věc, kterou pod nervozitou nalez-
němé, je smutek. Nervozita vibruje a po celou dobu zvyšuje tempo.
Když zpomalíme a se svým strachem se uvolníme, nalezneme smutek,
který je tichý a jemný. Smutek zasáhne naše srdce a tělo začne
plakat. Dříve než pláčeme, objeví se pocity v hrudi a potom do očí
vstoupí slzy. Jako bychom vytvořili očima déšť nebo vodopád.
Cítíme se smutní, osamělí, možná současně i trochu romantičtí. Je
to první, lehký dotek nebojácnosti, první známka opravdového bojovnictví.
Můžeme si myslet, že když prožíváme nebojácnost, je to,
jako bychom slyšeli začátek Beethovenovy Páté symfonie nebo viděli
obrovskou explozi na nebi, ale ve skutečnosti tomu tak není.
Objev nebojácnosti v tradici Shambhala pochází z toho, že zacházíme
s měkkostí lidského srdce.