arena fighters

STRACH
A NEBOJÁCNOST
Přiznání strachu není důvod k depresi nebo ke
ztrátě odvahy. Protože máme takový strach, máme
také potenciálně právo prožít nebojácnost. Pravá
nebojácnost neznamená zmenšení strachu, ale znamená
to jít za strach.
ABYCHOM MOHLI PROŽÍT NEBOJÁCNOST, je nutné prožít strach. Základ
zbabělosti spočívá v tom, že neuznáváme realitu strachu. Strach
může mít mnoho podob. Například logicky chápeme, že nemůžeme
žít navždy. Víme tedy, že umřeme a bojíme se toho. Při představě
smrti úplně ztuhneme. Na jiné úrovni se zase obáváme, že
nebudem schopni zvládnout požadavky světa. Tento strach se
projevuje pocitem, že něco nehraje. Cítíme, že nás vlastní život
drtí a když jsme vystaveni ostatnímu světu, drtí nás to ještě víc.
Když se v našem životě objeví něco nečekaného, bojíme se nebo
panikaříme. Když cítíme, že situaci nemůžeme zvládnout, vyskočíme
nebo sebou trhneme. Někdy se strach projeví nervozitou
a neklidem : bubnováním na poznámkový sešit, hraním si s prsty
nebo vrtěním se na židli. Cítíme, že musíme být stále v pohybu jako
automobilový motor. Píst jde nahoru a dolů. Pokud se píst hý
bá, cítíme se bezpečně. Jinak máme strach, že můžeme okamžitě
umřít.
Používáme bezpočet strategií, abychom svoji mysl strachu zbavili.
Někteří lidé berou uklidňující prášky, jiní cvičí jógu. Někteří lidé
se dívají na televizi, čtou časopisy a nebo jdou do hospody na pivo.
Z hlediska zbabělce je třeba vyloučit nudu, protože když se nudíme,
začínáme cítit úzkost. Dostáváme se blíž ke strachu. Proto se
snažíme prodloužit zábavu a vyloučit tak každou myšlenku na smrt.
Proto se zbabělec snaží žít život tak, jako by smrt neexistovala.
V historii byla období, kdy mnoho lidí hledalo nápoj nesmrtelnosti.
Kdyby však něco takového bylo, většina lidí by zjistila, že je to hrozné.
Kdyby museli žít na tomto světě tisíc let beze smrti, tak dávno
před tím než by se dostali k tisícím narozeninám, by pravděpodobně
spáchali sebevraždu. Dokonce i kdybychom mohli žít na věky, nebyli
bychom schopni vyloučit realitu smrti a utrpení kolem nás.
Je nutné si přiznat strach. Musíme si uvědomit svůj strach a smířit
se s ním. Měli bychom vidět, jak se pohybujeme, jak mluvíme,
jak se chováme, jak si koušeme nehty nebo jak někdy zbytečně strkáme
ruce do kapes. Pak se můžeme něco dovědět o tom, jak je
strach vyjadřovaný neklidem. Měli bychom přijmout skutečnost, že
strach se v našem životě skrývá ve všem, co děláme.
Na druhé straně přiznání strachu není důvod k depresi nebo ke
ztrátě odvahy. Protože máme takový strach, máme také potenciálně
právo prožít nebojácnost. Pravá nebojácnost neznamená zmenšení
strachu, znamená to jít za strach. Bohužel v českém jazyce neexistuje
jedno slovo, které to je schopno vyjádřit. Nebojácnost je nejbližší
termín, ale nebojácnost neznamená „méně strachu", ale „za
strachem".
Cesta za strach začíná tím, když svůj strach zkoumáme: svoji úzkost,
nervozitu, starosti a neklid. Když se na svůj strach díváme a vidíme
pod jeho povrch, tak první věc, kterou pod nervozitou nalez-
němé, je smutek. Nervozita vibruje a po celou dobu zvyšuje tempo.
Když zpomalíme a se svým strachem se uvolníme, nalezneme smutek,
který je tichý a jemný. Smutek zasáhne naše srdce a tělo začne
plakat. Dříve než pláčeme, objeví se pocity v hrudi a potom do očí
vstoupí slzy. Jako bychom vytvořili očima déšť nebo vodopád.
Cítíme se smutní, osamělí, možná současně i trochu romantičtí. Je
to první, lehký dotek nebojácnosti, první známka opravdového bojovnictví.
Můžeme si myslet, že když prožíváme nebojácnost, je to,
jako bychom slyšeli začátek Beethovenovy Páté symfonie nebo viděli
obrovskou explozi na nebi, ale ve skutečnosti tomu tak není.
Objev nebojácnosti v tradici Shambhala pochází z toho, že zacházíme
s měkkostí lidského srdce.

arena fighters

Když svoje srdce tímto způsobem probudíme, zjistíme ke svému
údivu, že naše srdce je prázdné. Zjistíme, že se díváme do vnějšího
prostoru. Co jsme, kdo jsme a kde je naše srdce? Když se opravdu
díváme, nemůžeme najít nic hmatatelného a pevného. Je samozřejmé,
že nacházíme něco velmi pevného, když cítíme proti někomu
zášť nebo když jsme se vlastnicky zamilovali. Ale to není probuzené
srdce. Když hledáme probuzené srdce, vložíme ruku do hrudníku
a snažíme se tam něco pocítit, ale nenacházíme tam nic, kromě cit-
Uvosti. Cítíme měkkost a bolestivost, a když otevřeme oči k ostatnímu
světu, pociťujeme úžasný smutek. Tento druh smutku však nepochází
z pocitu, že se s námi špatně zachází. Necítíme smutek proto,
že nás někdo napadl nebo že se cítíme ochuzeni. Tato zkušenost
smutku je totiž nepodmíněná. Došlo k ní proto, že srdce je zcela
odkryté. Není zde kůže ani žádná tkáň, která by je kryla: je zde úplně
obnažené maso. Když na ně usedne komár, tak cítíme silný dotek.
Naše zkušenost je syrová, bolestivá a velice osobní.
Ryzí srdce smutku vzniká z pocitu, že naše neexistující srdce je
plné. Rádi bychom nechali ze svého srdce přetékat krev, dali své
srdce ostatním. Zkušenost smutku a citlivého srdce je pro bojovníka
to, co v něm rodí nebojácnost. V běžném významu znamená nebojácnost,
že se nebojíme, nebo když nás někdo udeří, udeříme ho
taky. Avšak zde nemluvíme o nebojácnosti pouličních rváčů.
Opravdová nebojácnost je plod citlivosti. Pochází z toho, že dovolíme,
aby svět naše syrové a nádherné srdce lechtal. Jsme ochotni se
otevřít bez odporu nebo studu a hledíme na svět. Jsme ochotni sdílet
své srdce s ostatními.

Když řekneme, že z hlediska Shambhaly jsou lidské bytosti
v základě dobré, znamená to, že mají schopnosti, které potřebují
a proto nemusí se svým světem bojovat. Naše bytí je dobré, protože
v podstatě není zdrojem stížností a agresivnosti. Nemůžeme si
stěžovat, že máme oči, uši, nos a ústa. Nemusíme znovu navrhnout
svůj fyziologický systém, a proto ani nemusíme znovu navrhnout,
jak by měla vypadat naše mysl. Základní dobro je to, co máme, čím
jsme vybaveni. Je to přirozená situace, kterou jsme při narození
zdědili a která pokračuje.
Měli bychom cítit, že je nádherné být na tomto světě. Jak je nádherné
vidět červenou, žlutou, modrou, purpurovou a černou.
Všechny tyto barvy jsou zde pro nás. Cítíme horko i chlad, chutnáme
sladkost i kyselost. Máme tyto vjemy a zasloužíme si je. Jsou
dobré.
A tak první krok k uvědomění si základního dobra spočívá v ocenění
toho, co máme. Ale měli bychom se podívat dále a přesněji na
to, co jsme, kde jsme, kdy jsme, kdo jsme a jací jsme jako lidské bytosti,
které mohou vlastnit základní dobro. Ve skutečnosti to není
vlastnictví, ale stejně si ho zasloužíme.
Základní dobro je velice úzce spojeno s pojmem bodhičitta, který
se užívá v budhistické tradici. Bodhi znamená „probuzený" nebo
„bdělý" a čitta znamená „srdce", takže bodhičitta je „probuzené
srdce". Toto probuzené srdce se objevuje díky naší ochotě podívat
se na stav naší mysli. Může se zdát, že je to náročný požadavek, ale
je nutný. Měli bychom se zamyslet a zkusit si odpovědět, kolikrát
jsme se pokusili navázat kontakt se svým srdcem plně a pravdivě.
Jak často jsme se odvrátili, protože jsme se báli, že bychom mohli
objevit o sobě něco děsivého? Jak často jsme byli ochotni se podívat
na svůj obličej do zrcadla, aniž bychom byli zneklidněni a šokováni?.
Jak často jsme se snažili chránit tím, že jsme se pustili do
čtení novin, zapnuli jsme televizi nebo jsme byli prostě mimo. To je
opravdu důležitá otázka: kolikrát jsme v celém svém životě vůbec
se sebou navázali kontakt?
Meditační praxe vsedě, kterou jsme probírali v minulé kapitole
je prostředek k tomu, abychom znovu objevili základní dobro,
a kromě toho je to prostředek k tomu, abychom v sobě objevili ryzí
srdce. Když sedíme v meditační pozici, jsme jako nazí muži nebo
ženy, kteří, jak jsme popsali dříve, sedí mezi nebem a zemí. Když
sedíme ohnutí, pokoušíme se svoje srdce skrýt, snažíme se je chránit
tím, že se nad něj nakloníme. Ale když sedíme v meditační pozici
vzpřímeně a přitom uvolněně, naše srdce je nahé. Celá naše bytost
je odkryta - především nám samotným, ale současně i ostatním.
Díky praxi klidného sezení a sledování dechu, který vychází
a rozpouští se, navazujeme kontakt se svým srdcem. Tím, že zůstáváme
prostě takoví jací jsme, rozvineme k sobě nefalšovanou a ryzí
sympatii.

RYZÍ SRDCE SMUTKU

Přijímáme dálnice, budovy a města. Základní dobro je základní proto,
že je nepodmíněné. Není to názor „pro" ani „proti", stejně tak
jako sluneční svit není „pro" ani „proti".
Přirozený řád a zákon tohoto světa není ani „pro", ani „proti".
V podstatě zde není nic, co by nás ohrožovalo nebo co by podporovalo
náš názor. Čtyři roční období probíhají nezávisle na přání
nebo rozkazu kohokoli. Naděje nebo strach nemohou změnit roční
období. Buď je den nebo noc. V noci je tma a během dne světlo,
nikdo nemůže světlo rozsvítit nebo zhasnout. Existuje přirozený
řád a zákon, který nám umožňuje přežít a který je dobrý v tom
smyslu, že je tady, působí a je účinný.
Často považujeme tento základní řád nebo zákon za něco zaručeného,
ale měli bychom nad ním rozjímat. Měli bychom ocenit to,
co máme. Bez něj bychom byli velmi ohroženi. Kdyby nebylo slunečního
svitu, neměli bychom zeleninu, neměli bychom obilí a nemohli
bychom si vařit jídlo. Základní dobro je proto tak dobré,protože
je základní a podstatné. Je přirozené a účinné a proto je dobré.
Nejde o dobro jako protiklad zla.
Stejný princip utváří lidské bytosti. Máme vášnivost, agresivitu
a nevědomost. Znamená to, že projevujeme přízeň svým přátelům,
zaháníme svoje nepřátele a občas jsme lhostejní. Tyto sklony nepovažujeme
za nedostatky. Jsou součástí našeho přirozeného půvabu
a vybavení lidských bytostí. Jsme opatřeni zuby a nehty proti útokům,
jsme vybaveni ústy a pohlavím ke kontaktu s ostatními. Jsme
natolik šťastní, že máme dokonalý systém trávicí, dýchací, takže můžeme
zpracovat to, co přijmeme a vyloučit odpad. Lidská existence
je přirozená situace a stejně tak jako zákon nebo řád světa je účinná
a výkonná. Ve skutečnosti je nádherná a ideální.
Někdo by mohl říct, že tento svět pracuje na božském principu,
ale učení Shambhala se o božský původ nezajímá. Smysl bojovnictví
spočívá v tom, že osobně pracujeme se svou situací takovou, ja-
ká je.

arena fighters

V určitém smyslu bychom se měli považovat za lidi, kteří mají zátěž.
Naše břemeno spočívá v pomoci tomuto světu. Nemůžeme na
tuto zodpovědnost k ostatním zapomenout. Ale když vezmeme svoje
břemeno jako potěšení, můžeme skutečně tento svět osvobodit.
Začínáme se sebou. Tím, že jsme otevření a pravdiví k sobě, můžeme
se také naučit být otevření k ostatním. S ostatním světem můžeme
tak pracovat na základě dobra, které v sobě objevíme. Proto
je meditační praxe považována za dobrý a skutečně vynikající způsob,
jak překonat válčení ve světě. Jak překonat svoje vlastní války,
; ale stejně tak války větší.

TRI
RYZÍ SRDCE SMUTKU
Díky klidnému sezení a sledování dechu, který vychází
a rozpouští se, navazujeme kontakt se svým
srdcem. Tím, že zůstáváme prostě takoví, jací jsme,
rozvineme k sobě nefalšovanou a ryzí sympatii.
PŘEDSTAVME si, že sedíme na zemi a náš holý zadek se dotýká země.
Protože na sobě nemáme klobouk ani šálu, jsme stejně vystaveni
i nebi nad sebou. Jsme jako v sendviči mezi nebem a zemí, jsme jako
nahý muž nebo žena mezi nebem a zemí.
Země je vždy zemí. Země dovolí každému, aby na ní mohl sedět
a nikdy neuhne. Nikdy nás neopustí - nemůžeme se zbavit země
a letět prostorem. Podobně je obloha vždy oblohou a nebe nad námi
je vždy nebem. Ať sněží, prší nebo svítí slunce, ať je den nebo
noc, obloha je vždy tady. V tomto smyslu víme, že země a nebe jsou
spolehlivé.
Logika základního dobra je velmi podobná. Když mluvíme o základním
dobru, nemyslíme tím, že máme spojenectví s dobrem
a odmítáme zlo. Základní dobro je dobré proto, že je nepodmíněné,
že je základní. Je stále tady, stejně tak jako nebe a země, které
jsou také stále přítomny. Neodmítáme atmosféru, neodmítáme
slunce a měsíc, neodmítáme mraky a oblohu. Přijímáme je. Přijímáme
to, že obloha je modrá, přijímáme krajinu, pole a moře.